•  

V roce 1861 vznikla myšlenka na založení divadelního spolku, první představení se uskutečnilo v září stejného roku v bývalé zámecké kapli. A to nadšení do divadla vydrželo dalších 160 let. V roce 2021 nevíme, co bude za týden a zda budeme moct výročí patřičně oslavit. Pojďme si tedy alespoň virtuálně připomínat ty nejdůležitější mezníky z naší dlouholeté činnosti. A aby to bylo zajímavější, nepůjdeme chronologicky, ale podle měsíců a jejich významných událostí napříč 160 lety.

 

 

Slavíme 160!

 

 

DUBEN 1942

 

Po vyhoření Jiříkova divadla v únoru roku 1937 se ochotníci přesunuli do sálu Občanské záložny. Prostor však dlouhodobě nestačil a všechny plány na výstavbu nového divadla zastavil příchod 2. světové války. V té době přišel ochotnický režisér Jan Rada s návrhem vystavět prozatímní divadlo na I. nádvoří zámku v prostorách bývalého hostince. Společnost Státní správa lázní a zřídel s návrhem souhlasila a prostor ochotníkům poskytla bezplatně. „Stará Zámecká Kovárna znovu ožije. Nenadála se, ani snad pamětníci její bývalé slávy, že vrátí se tam poznovu nejčilejší ruch a kulturní práce.“

 

Jan Rada už na začátku slíbil, že výstavba nového divadla nebude pro město žádnou finanční zátěží a svůj slib také dodržel. Na stavbu divadla přispívali občané pomocí sbírky, Sbor pro postavení Jiříkova divadla přispěl svými vybranými 400 000 K a půjčky poskytla Městská spořitelna, Občanská záložna a Okresní hospodářská záložna. Celkový náklad na divadlo se vyšplhal přes 1 milion korun.

 

Poslední představení na Záložně s názvem Lesní žínka se uskutečnilo 2. května 1941, od té doby divadelníci ustali se svými aktivitami a celá poděbradská veřejnost nadšeně očekávala otevření nového sálu. Ovšem výstavba se kvůli dlouhodobému nedostatku materiálu stále prodlužovala. Když se oznámil již poslední termín slavnostního otevření, lístky byly okamžitě vyprodány. Prozatímní Zámecké divadlo Na kovárně bylo slavnostně otevřeno v sobotu 25. dubna 1942. Po úvodním proslovu Jana Rady, uvedli ochotníci českou komedii Ladislava Stroupežnického Naši furianti.

„Slavnostní shromáždění! Dnešní zahajovací večer je pro nás všecky – před oponou i za oponou – radostnou skutečností. Otvíráme dnes, uprostřed nejvážnějších světodějných událostí, tyto zámecké síně, určené napříště kulturním potřebám zdejšího města.“

 

Jakub Rydvan v časopisu Národní politika nové divadlo ohodnotil slovy: „Je téměř neuvěřitelné, jak se podařilo vkonstruovati do těchto sporých prostor i balkon a všecko příslušenství, když se nesmělo s vnějškem a stávajícím nízkým zastřešením zámeckého křídla ani hnout. Zvlášť pozoruhodný jest vzhled dvorany hlediště, jež může pojmouti na 500 návštěvníků (z toho asi 80 míst k stání). Jeviště se sgrafitovým obrazem místní ak. malířky Řezníčkové-Zoubkové nad portálem, apostrofující dřívější určení za kovárnu, znaky města i býv. pánů, je poněkud stísněné ve všech rozměrech, ale i tak je s podivem, co vše bylo možno zde uskutečniti.“

 

V Zámeckém divadle Na kovárně ochotníci odehráli ještě 43 představení, než byli 15. června 1943 úředně rozpuštěni a divadlo přebralo do své správy město.

 

„Nechť ony slavné dny, jež jsme prožívali, v rámci slavnostního otevření zámeckého divadla ‚Na kovárně‘ patří plně ke kulturní historii Poděbrad, která je velkoryse vedena a proto se jí předpovídá velká budoucnost – a to jistě plným právem.“

František Růžička

 

Zdroj: archiv Polabského muzea, F. Růžička: Paměti o slavnostním otevření zámeckého divadla „Na Kovárně“

 

 

BŘEZEN 1937

 

„Nyní jest tedy divadla Jiříkova konec. Konec? Ó ne, jistě ne. Teprve teď s novým nadšením a houževnatostí chopí se všichni přátelé divadla usilovné práce, aby záhy nové, krásnější divadlo poděbradské bylo postaveno. Jako bájný pták Foenix vznesl se obnovený, zkrásněný z plamene, tak se vznese z plamene nadšení a obětavosti nové divadlo Jiříkovo. Tomu dílu dokonalý zdar!“ Poděbradské noviny, březen 1937

 

Jiříkovo divadlo sloužilo ochotníkům a všem činným poděbradským spolkům necelých 55 let, a i když bylo postupně upravováno, přestávalo svojí kapacitou stačit jak divadelníkům, tak divákům. V roce 1920 vznikl Sbor pro postavení Jiříkova divadla, jehož cílem bylo získat potřebné finance a zajistit přestavbu divadla, aby bylo moderní a odpovídalo vysokým nárokům lázeňského města. Během let vzniklo několik návrhů, ale reálných výsledků sbor dosáhl až na konci roku 1936, ve kterém jednal s městem o darování sousedící parcely dívčí školy na potřebné rozšíření pro nové divadlo, které mělo pojmout 600 diváků. V únoru 1937 stávající Jiříkovo divadlo vyhořelo, a i když se celá situace zkomplikovala, věci se daly do pohybu o to rychleji.

 

Už 1. března 1937 přišel výboru dopis z Bratislavy od rodilého poděbraďáka ing. arch. Vojtěcha Šebora, který nabízel své služby na vypracování nového návrhu. A 12. března se v Praze sešla skupina architektů, aby pro nové divadlo určila nejvhodnější místo ve městě. V úvahu přicházel například i lázeňský park v části u nádraží a divadlo by se tak mohlo propojit i s novou koncertní síní. Architekti park posléze zastavět nedoporučili kvůli vyšším nákladům, a protože by město přišlo o významnou zeleň v centru. Nakonec se vrátili k původnímu místu na rohu ulic Divadelní a Na Valech, ovšem s podmínkou, že parcela bude rozšířena podle původního návrhu o sousedící školu.

O rok později vypsalo město veřejnou soutěž na projekt nového divadla, do které se přihlásilo 30 návrhů. Mezi autory byli např. architekti Vojtěch Šebor, Vojtěch Kerhart, Emanuel Hruška, Max Urban a architekt divadla v Hronově Jindřich Freiwald. Aby byl maximálně využit celý asymetrický pozemek, hlavní vchod nového divadla byl přesměrován do ulice Na Valech. Ochotníci se mezitím přesunuli na přátelské pozvání divadelního spolku Tyl do sálu Občanské záložny, kde se oba spolky v březnu 1938 opět propojily.

 

Na začátku roku 1940 zastupitelstvo po dlouhém rozmýšlení vybralo dvojici architektů Freiwalda a Böhma, ale krok to byl pouze symbolický, protože válečná situace nedovolovala civilní stavby. O rok poději byla zbořena i dívčí škola, dnes na jejím místě stojí tři stánky a na části pozemku původního divadla vznikla budova České pojišťovny. Ale poděbradští ochotníci se s malou scénou Prozatímního divadla na Záložně nespokojili…

 

Zdroj: archiv Polabského muzea, J. Hilmera: Česká divadelní architektura (1999), kroniky DS Jiří

 

 

ÚNOR 1937

 

Málokterý ochotnický spolek se mohl na konci 19. století pyšnit vlastním divadlem. To naše Jiříkovo, přestavěné z bývalé budovy kasáren, stálo od roku 1881 na rohu ulic Na Valech a Divadelní. S poděbradskými ochotníky zažilo nejrušnější období začátku 20. století, první světovou válku a rozkvétající prvorepublikové lázně. A i přesto, že kapacita přesahovala 400 diváků, přestávalo nakonec svými rozměry stačit a plánovala se velkorysá přestavba, kterou měl zajistit uznávaný divadelní architekt Jindřich Freiwald. K té ovšem nedošlo, protože divadlo v noci z 21. na 22. února 1937 vyhořelo.

 

V archivu Polabského muzea se dochoval výpis z policejní zprávy: „22. února ve tři hodiny 20 minut bylo zjištěno, že z budovy Jiříkova divadla vychází hustě kouř. Po učiněném poplachu dostavili se v několika minutách na místo členové hasičského sboru poděbradského se svým velitelem p. Blažkem v čele za jeho vedení byly pohotově činěny přípravy ku zdolání ohně, který uvnitř budovy řádil. Při otevření dveří objevil se hrůzný obraz, jak ničivým živlem zachváceno jest jeviště a lože divadla. Požár rychle se přenášel na balkony a vnitřní zázemí, takže v tom směru se již nic zachraňovati nedalo. Hasiči museli se omezit na lokalisování požáru, kterým byla nejvíce ohrožena vedle stojící budova dívčí školy. Po tříhodinovém úsilí podařilo se dalšímu rozšíření požáru zabrániti. Avšak z budovy divadla zůstaly jen holé stěny. Večer před požárem bylo tu představení /divadelní/ které skončilo o 23. hodině. Hasičská hlídka provedla pravidelnou prohlídku než bylo divadlo uzavřeno, nic podezřelého však shledáno nebylo. Požár patrně povstal od kamen u kulisárny. Škoda způsobená požárem činí nejméně 600.000 Kč a jest jen nepatrně kryta pojištěním (…).“

 

Mimo vybavení divadla shořelo mnoho zapůjčených věcí, například projekční přístroj, 4 reflektory, 2 plyšové pohovky, housle pana Knoblocha, basa hudebního spolku Hlahol a také mnoho dalších divadelních rekvizit, jak popisuje článek z měsíčníku Divadelní tribuna. Shořel také celý archiv divadelního spolku sahající až do roku 1861. Ale přeci jen se podařilo zachránit několik vzácných maličkostí: „Hasiči zapojili motorovou stříkačku na hydrant u divadla a mohutnými 4 proudy zápasili se zhoubným živlem. V té době – jakoby zázrakem – obrátil se vítr na východ, jen asi na krátkých 5 minut, takže dusivý dým z chodby divadelní se uvolnil. V této krátké době, s opravdovým nasazením života, vnikl do šaten, rozbiv dříve rukama okenní tabulku, p. M. Kraus, městský úředník a režisér ochotnického spolku ‚Jiří‘ a vynesl společně se školníkem dívčí školy p. Aloisem Trajkanem 2 kožichy, patřící pí Havsové, kufřík obsahující kožešinu stříbrné lišky, kabelku z krokodýlí kůže pí. B. Knoblochové, choti advokáta, 4 obleky a konečně radiový přístroj, který od něho převzal v nejvýš kritické chvíli předseda spolku p. JUDr. Knobloch.“

 

A tím Poděbrady pozbyly své skromné, ale vyhlášené Jiříkovo divadlo, které sloužilo kulturním akcím necelých 56 let a na jehož jevišti začínala Leopolda Dostalová a hostovaly další slavné osobnosti, například Eduard Kohout, Rudolf Deyl st. či Vlasta Fabiánová. I přes následující snahy ochotníků a příznivců, divadlo nebylo již nikdy obnoveno a Divadelní ulice zůstává bez divadla. Na památku této nešťastné události pořádá pravidelně DS Jiří své valné hromady v druhé půlce února.

 

Zdroj: archiv Polabského muzea, Kroniky DS Jiří

 

 

 

Foto z her najdete také na www.dsjiripodebrady.rajce.idnes.cz

ferman pro členy