V roce 1861 vznikla myšlenka na založení divadelního spolku, první představení se uskutečnilo v září stejného roku v bývalé zámecké kapli. A to nadšení do divadla vydrželo dalších 160 let. V roce 2021 nevíme, co bude za týden a zda budeme moct výročí patřičně oslavit. Pojďme si tedy alespoň virtuálně připomínat ty nejdůležitější mezníky z naší dlouholeté činnosti. A aby to bylo zajímavější, nepůjdeme chronologicky, ale podle měsíců a jejich významných událostí napříč 160 lety.

 

 

Slavíme 160!

 

 

PROSINEC 1881

„Tak po nepoměrně dlouhé době jest konečně divadlo dokončeno. Místnosti jsou prostrané, pohodlné, elegantní, ze všech míst vyjímaje několik sedadel na tribuně a část galerie je rozhled velmi dobrý.“

Myšlenka na samostatné kamenné divadlo byla poprvé přednesena na schůzi obecního zastupitelstva v srpnu roku 1880. Přišel s ní jeden ze zakladatelů divadelního spolku, dlouholetý ochotník a bývalý purkmistr Josef Obereigner, a protože v té době měli divadelníci s radnicí velmi nadprůměrné vztahy, zastupitelé návrh přijali velmi kladně a podpořil ho také purkmistr Jakš. Pro nové divadlo město ochotníkům věnovalo část pozemků po vyhořelých kasárnách na rohu ulic Na Valech a dnešní Divadelní.

V podstatě ihned byla vyhlášena veřejná sbírka, běheme které se podařilo nashromáždit 1 000 zl a přispívaly poděbradské spoky a organizace, ale i jednotlivci, pořádaly se dobročinné akce a plesy. Celkem stavba vyšla asi na 3 000 zl a trvala téměř pět měsíců.

 

Budova, které původně sloužila jako byty pro důstojníky, prošla rozsáhlou rekonstrukcí, na které se podíleli především dobrovolníci. Nejprve byly vylámány příčky a zůstaly pouze čtyři holé stěny, které se postupně přetvářely v divadelní sál. Nejvíce diskuzí se vedlo o vyzdobení divadla. Jedna část osazenstva chtěla divadlo vyzdobit ihned z dostupných financí i za cenu snížení nároků. Druhá skupina, do které patřil i stavitel pomníku Jiřího z Poděbrad Bohuslav Schnirch, chtěla s výzdobou počkat na příznivější finanční podmínky. Nakonec zvítězil návrh první, ale přesto o pět let později divadelní sál dozdobil akademický malíř Gustav Kubeš.

 

Slavnostní otevření se uskutečnilo 18. prosince 1881 veselohrou A. L´Arrongeho Dcery pana Zajíčka. Do sálu Jiříkova divadla se vešlo 180 sedících diváků a sál nabízel přes 200 míst na stání. Hlediště osvětlovalo 12 a jeviště 16 lamp. V roce 1883 získali divadelníci darovací listinu od města, ve které byla budova divadla na věčné časy spolku darována s podmínkou, že bude využívána na divadelní představení a spolek na své náklady zajistí veškeré nutné úpravy, pojištění a údržbu.

Divadlo sice spravoval spolek Jiří, ale sloužilo všem poděbradským spolkům, které projevily zájem. Často bylo využíváno na koncerty, přednášky a hostovaly v něm i kočovné divadelní společnosti z okolních měst. Například už v roce 1911 se v Jiříkově divadle odehrálo celkem 251 představení.

 

Během let divadlo procházelo drobnými rekonstrukcemi, ale i tak přestalo během 20. let postupně stačit velkému zájmu poděbradské společnosti a lázeňských hostům. Max Lederer, spisovatel a inspektor čs. státních drah, jednou o poděbradském divadle pronesl, že je během letních měsíců „(…) spíše udírna a mučírna, nedůstojná města tak významného.“

A i z tohoto důvodu vznikl Sbor pro postavení Jiříkova divadla, který usiloval o rozsáhlou přestavbu a jeho hlavním cílem bylo získat potřebné finance pomocí veřejných sbírek. „O nutnosti, aby lázně s rostoucím počtem hostů měly prostornou, pohodlnou a úpravnou místnost divadelní, v níž by bylo lze vyhověti nemalým technickým požadavkům moderního jeviště, netřeba šířiti slov. Posavadní divadlo v Poděbradech dnešní potřebě již nedostačuje, neboť pojme jen omezený počet diváků nepožívajících pohodlí a zápasí s těsnými rozměry jeviště, nedovolujícími rozvinouti velkou výpravu.“

Ač byly plány na nové divadlo zhotoveny, nikdy nebyly realizovány, protože 22. února roku 1937 stávající Jiříkovo divadlo nešťastnou náhodou vyhořelo.

 

zdroj: Šmilauerová: Poděbrady v proměnách staletí 2. díl, M. Zadina: K historii Jiříkova divadla (Divadelní Tribuna), Opis. divad. kroniky, J. Hrabětová: Poděbrady - město mého srdce III., kroniky města Poděbrady, archiv Polabského muzea

 

LISTOPAD 1972

„Slovo mládí znamená divadlo mladé duchem, které tvořivě a pravdivě reflektuje společenskou realitu.“ Jan Císař

Myšlenka FEMADu vznikla začátkem 70. let v hlavě režiséra a ochotníka Jana Pavlíčka a šéfredaktora časopisu Amatérská scéna Jiřího Beneše. Aby mohl být festival realizován, oficiálně byl vydáván za Divadelní festival dělnické mládeže a jeho velkou oporou se stala i místopředsedkyně městského národního výboru Vlasta Kovaříková, která nad spolkem a festivalem dlouhá léta držela ochrannou ruku. Organizační tým doplnil redaktor a herec Pavel Bošek.

Na prvním ročníku, který proběhl mezi 9. a 18. listopadem, se představilo deset amatérských souborů z celé země a nikomu nevadilo, že většina účastníků nespadala do kategorie dělnické mládeže. Na přehlídce vystoupil také domácí soubor Jiří se hrou L. Andrejeva Ten, který dostává políčky v režii Jana Pavlíčka. V jedné z rolí se představil i poděbradský rodák Jaroslav Kodeš, který na roli a festival zavzpomínal v kronice FEMADu:

„(…) připomínám si řadu zážitků a lovím vzpomínky na festival, který stál u kolébky mých prvních hereckých variací, režijních výbojů i lektorských pokusů. (…) A tak jsem si prožil svůj první festivalový křest a nasál atmosféru festivalu. Že bych jednou psal článek, jako jeden z pamětníků, to mě ani ve snu nenapadlo. S divadlem jsem jen koketoval a že mně právě zážitky z FEMADu natolik ovlivní, že se mi divadlo stane v životě velkým koníčkem, věděl tehdy snad jen osud…“

Z FEMADu se postupem času stala přehlídka soustřeďující mladé ochotníky, kteří chtěli divadlo dělat jinak, přemýšlet a diskutovat o něm. Už po druhém ročníku Pavel Bošek poznamenal, že „Poděbrady už dnes skutečně znamenají zdravý proud v ochotnickém hnutí a zůstanou-li neokázale svěží, bude se tam jezdit na mladé divadlo.“

Stalo se také tradicí, že do Poděbrad přijížděly i soubory, a to amatérské i profesionální, které se nedostaly na Jiráskův Hronov, ať už z kvalitativních či také politických důvodů. Proto byl doplněn podtitul: salón odmítnutých.

Protože festival byl nesoutěžní a nepostupový a konal se mimo hlavní linii amatérských přehlídek, poměrně dlouho zůstával na okraji zájmu kulturních orgánů a i přes téměř nulovou propagaci se každoročně zvyšoval zájem účastníků. Jeho nedílnou součástí se staly veřejné diskuze, které nabízely možnost svobodně vyjádřit své myšlenky, a často se po představení dlouze a vášnivě debatovalo. Po smrti Pavla Boška se do organizačního týmu připojil také režisér Václav Špirit a pro velký zájem musela být přehlídka rozdělena na dva navazující prodloužené zářijové víkendy.

Zvýšená pozornost kontrolních orgánů se dostavila po Jiráskově Hronově v polovině 80. let, kdy jeden z účastníků festivalu měl prohlásit během diskuze, že pokud někdo chce vidět dobré divadlo, ať jede na poděbradský FEMAD. V roce 1987 bylo Divadlo Na Kovárně oficiálně uzavřeno kvůli nevyhovujícímu technickému stavu a festival se po čtrnácti ročnících operativně přesunul do blízké Libice nad Cidlinou, kde nad jeho správou převzal zodpovědnost DS Vojan s Jaroslavem Vondruškou.

„Na FEMADu jsem se poprvé objevil v r. 1977 a hned mi přirostl k srdci. Obdivoval jsem, kolik toho umí soubory, jež zde vystupovaly a zároveň jsem byl naštvanej, že já to neumím. Jedno jsem si uvědomil - FEMAD mi otevřel oči v tom, co je divadlo.“ Milan Schejbal

V Libici a po změně režimu se z FEMADu stala přehlídka otevřená všem generacím a ztratila svoji původní myšlenku. Po návratu do Poděbrad byl FEMAD ustanoven jako jedna ze dvou částí Národní přehlídky amatérského činoherního a hudebního divadla. Druhá část probíhala na Divadelní Třebíči. Ve své době se přehlídky staly nejvyhledávanějším a nejreprezentativnějším festivalem amatérského divadla v zemi. Ovšem v roce 2006 bylo spolupořadatelství národní postupové přehlídky ukončeno. Důvodem byly přetrvávající organizační problémy, nevhodný a atypický prostor poděbradského divadla a nedostatečný zájem poděbradské veřejnosti.

V dalším ročníku se FEMAD vrátil zpět ke svému předrevolučnímu podtitulu a organizátoři se rozhodli, že obnoví myšlenku a festival nabídne druhou šanci souborům, které se nedostaly na národní přehlídku z jakýchkoli důvodů.

V současnosti se z FEMADu stal pomyslný protipól klasických amatérských přehlídek. Snaží se být otevřen diskuzi, mladým souborům a pravidelně se ho účastní osobnosti amatérského i profesionálního divadla. V roce 2008 vznikla ve spolupráci s Divadelním spolkem Kroměříž také dceřinná přehlídka s názvem Divadelní festival Ludmily Cápkové, která funguje na podobném principu a vítězný soubor postupuje na FEMAD do Poděbrad.

Zdroj: Databáze českého amatérského divadla, J. Jirásková: Jan Pavlíček [rozhovor pro Paměť národa], J. Císař: Cesty českého amatérského divadla, FEMAD 82 [dokument], J. Valenta a V. Šrámková: Místopis českého amatérského divadla, P. Bošek: Poděbradské jaro [Amatérská scéna], J. Šotkovský: Nedělat nic je vždycky pohodlnější [Amatérská scéna], archiv Ladislava Langra, kroniky DS Jiří

ŘÍJEN 1934

„Společnou cestou k jednomu cíli.“

I přesto, že období první republiky bylo pro spolek obdobím nejúspěšnějším v celé jeho dosavadní historii, neobešlo se bez neshod, které od začátku 20. let mezi členy postupně gradovaly. A i když není jisté, z jakého důvodu spory vyvstaly, spolek se postupně pomyslně rozdělil na dvě skupiny, které spolu odmítaly spolupracovat a nakonec se rozdělila i poděbradská společnost a tisk. Jednou z hlavních postav byl režisér Jan Rada, kterého poděbradský kronikář a ochotník Milan Zadina popsal v městské kronice malou vloženou poznámkou, jako velmi pracovitého, ale autokratického.

Na začátku 30. let se nakonec ochotníci rozpadli na dva samostatné celky. Zůstal původní Jiří a vznikl nový spolek s názvem Tyl, jehož předsedou se stal právě Milan Zadina a hlavním režisérem Jan Rada. Tyl kolem sebe soustřeďoval své sympatizanty a bývalé členy Jiříka a svoji činnost zahájil 14. října 1934 v poděbradské Občanské záložně s představením Paní Mariánka matka pluku.

Rohová novorenesanční budova Občanské záložny se dodnes tyčí nedaleko volného prostoru, na kterém původně stálo Jiříkovo divadlo. Ale ač oba spolky působily v rámci města na poměrně malém prostoru, repertoárem si nekonkurovaly a podle dochovaných materiálů měl každý své diváky.

Tyl uváděl ročně kolem dvaceti představení, v repertoáru se střídaly české i zahraniční hry. Převažovaly hry novější (Scheinpflugová: Houpačka, Šamberk: Jedenácté přikázání, Štěpánek: Kamaráde, kde jsi?), ale uváděl také klasiky, např. Maryšu bratrů Mrštíků nebo Živnost paní Warrenové od G. B. Shawa. Nejvíce v repertoáru převažovaly veselohry a komedie. Tyl také navázal spolupráci s poděbradským sborem Hlaholem, který například propůjčil svůj orchestr do dramatu Rudolfa Medka Srdce a válka v roce 1935.

Požár Jiříkova divadla zasáhl celou poděbradskou veřejnost a Tyl velkoryse nabídl Jiříku, aby se na nějaký čas přesunul do sálu Občanské záložny. Po několika měsících se oba spolky opět spojily pod společným názvem Jiří.

„V důsledku toho, aby předešlo se nemístné rivalitě – v důsledku toho, aby netříštili se sbírky – v ochotě podrobiti se přání činitelů města a snad i většině jeho obyvatel – a konečně i z iniciativy vlastní, u vědomí, že je třeba odstraniti všecky spory jde-li o věc významu tak dalekosáhlého, kdy budoucnost bude jednou měřiti činy naše – nabízíme Vám ruce ke smíru a žádáme Vás abyste vstoupili do našich řad. Spusťme oponu mlčení nad vším, co nás dělilo – zapřeme v sobě zájmy osobní pro zájem celku – zkoncentrujme v sobě lásku k věci, Jiříkovu divadlu a Jiříkovu městu pro něž bychom si přáli jistě všichni vše to nejlepší. Pro drahou památku mrtvého divadla spojme své ruce – pro myšlenku aby znovu ožili spojme své síly – pro uspokojení všech spoluobčanů utvořme jednotný šik pod heslem ‚jeden celek pro jeden cíl nové Jiříkovo divadlo'.“

Z dopisu pro Spolek divadelních ochotníků Tyl

Zdroj: Kroniky DS Jiří, Pamětní knihy pro město Poděbrady, archiv Polabského muzea

 

 

ZÁŘÍ 1861

V 19. století byly Poděbrady malé, historické, zemědělské město, které se postupně rozlévalo kolem břehu Labe a poměrně často trpělo na záplavy a požáry. Jeden z nejrozsáhlejších v roce 1832 zničil přes devadesát domů a hospodářství v okolí a také zastavil první divadelní snahy, které od 20. let rozvíjeli poděbradští studenti v čele s obrozeneckým básníkem Františkem Turinským. Po devastujícím požáru bylo město chudé a na kulturu nemělo ani pomyšlení.

Po pádu bachovského absolutismu se v zemi uvolnila atmosféra a v Poděbradech začátkem 60. let zahájilo v krátkém období činnost hned několik spolků. Jedním z prvních byl Zpěvácký spolek, dále pak spolek Studující Poděbradska, či po pražském vzoru vznikl i poděbradský Sokol. S myšlenkou oživit divadlo přišel v roce 1861 tehdejší purkmistr Václav Hráský, který se pro budoucí produkce rozhodl využít bývalou a odsvěcenou kapli na druhém nádvoří zámku. Zámek v té době vlastnil vídeňský bankéř baron Šimon Sina, který ochotníkům na žádost kapli bezplatně propůjčil.

Hráský k sobě přizval další nadšence, mezi nimi přední muže Poděbrad jako byli Josef Obereigner či František Bouček, společně kapli přetvořili na malý divadelní sál a zažádali na c. k. místodržitelství v Praze o povolení k uvedení dvaceti her. „O posvícení dne 16. září 1861 otevřeno bylo divadlo za velikého návalu obecenstva proslovem prof. Frantou sepsaným a učitelem A. Jezdinským předneseným, pak hrou kusů: ‚Pan Čapek‘ a ‚Roztržití‘. (…) Výnos tohoto představení 143 zl. obnášející nikdy později docílen nebyl. Druhého dne bylo představení opakováno, i byla návštěva neméně četna.“

Do konce roku uvedl spolek dalších sedm představení, např. Zakletý princ, Pan Strejček či Obžínky. V následujících letech ochotnická činnost vzkvétala a řady herců se neustále rozšiřovaly. Na valné hromadě 18. března 1865 byl spolek oficiálně zřízen a proběhla volba členů do nového výboru. Mimo rámec představení se ochotníci snažili pravidelně pořádat taneční zábavy a každoročně hráli na počest hostů barona Siny. Na začátku 70. let se jim podařilo splatit všechny dluhy, které vznikly při přetváření bývalé kaple a spolek si pořídil nové vybavení, kulisy a kostýmy a rozšířil také svoji sbírku dramat, která obsahovala přes 400 svazků a divadelníci ji propůjčili poděbradské knihovně.

Ve druhé polovině 70. let ale nadšení postupně klesalo. Jeviště a prostor bývalé kaple nestačil všem poděbradským i hostujícím spolkům a společnostem a finanční stránce nepomohlo ani nové nařízení, které udávalo povinnost odvádět z každé hry jistou částku na dobročinné účely. I proto se ochotníci postupně stáhli a více prostoru získal aktivnější spolek Studující Poděbradska.

Zdroj: Opis divadelní kroniky, B. Bouček, J. Hrdlička: Letopisy ochotnického divadla, archiv Polabského muzea, kroniky DS Jiří

SRPEN 1879

Hostinec U zeleného stromu na náměstí získal své jméno podle dnes již nedochovaného reliéfu v průčelí. Od roku 1845 se v patře nacházel společenský sál, do kterého se ochotníci museli přesunout v srpnu 1879, kdy jim byla z neznámých důvodů vypovězena smlouva v zámecké kapli. V té době spolek čítal přes dvě stě členů; 77 žen a 132 mužů.

„To byl arci jen prozatímní útulek Thalie, sál málo prostorný, v němž se nicméně konaly i přední místní plesy.“

Prostor nebyl pro divadlo příliš vyhovující, ale nacházel se přímo na náměstí a hostinec byl několik let hlavním kulturním centrem celého městečka. Ochotníci v sále zahájili svoji činnost představením Boj s dámami. Po přesunu z kaple se pozměnil i repertoár spolku a zaměřil se na současné činohry zahraničních autorů. Například ochotnice Zadinová uvedla v roce 1880 v té době poměrně netypický sólový výstup s názvem Matka před soudem. Po představení se pravidelně pořádaly další společenské zábavy nebo dobročinná tombola. Nejaktivnější v této činnosti byli Studující Poděbradska, kteří pořádali různé dobročinné zábavy, výlety a merendy.

O velikosti a podobě sálu se mnoho informací nedochovalo, i kroniky se zmiňují jen krátce: „Účinkování v hostinci přinášelo mnoho nesnází, protože po každém představení musel být sál uveden do původní podoby a připraven pro další zábavy či plesy.“

V srpnu roku 1880 navrhl na schůzi obecního zastupitelstva Josef Obereigner, aby město věnovalo část pozemků po vyhořelých kasárnách na nové divadlo. Protože ochotníci měli ve městě nadprůměrné postavení, návrh podpořil i purkmistr Jakš a následně ho ochotně přijali také ostatní zastupitelé.

Naposledy se v tanečním sále hostince U zeleného stromu hrálo 28. srpna ve prospěch Národního divadla a následně veškerá ochotnická činnost ustala v očekávání otevření divadla nového. Později byl společenský sál rozdělen na byty a v současné době se v budově nachází kavárna, prodejny a penzion.
V roce 2001 nazkoušel spolek autorskou mystifikační frašku Ladislava Langra s názvem Odhalení pojednávající o zrodu myšlenky na postavení pomníku na poděbradském náměstí. Příběh se odehrává v roce 1896 a je situován právě do hostince U zeleného stromu.

zdroj: J. Hrabětová: Poděbrady: průvodce po přírodních a historických zajímavostech města a okolí, kroniky DS Jiří, archiv Polabského muzea

ČERVENEC

Divadelní prázdniny – to je termín, který v Poděbradech nikdy pořádně neplatil, ba přímo naopak. Lázenští hosté, kteří do města přijížděli především v letních měsících, toužili po kulturním vyžití, a protože divadelní spolek byl poměrně dlouhou dobu nejčinnějším spolkem v celém městě a zajišťoval veškerou kulturu, tento potenciál musel patřičně využít. Největší rozkvět zažil spolek během první republiky společně s městem, které se stalo pro svoji malebnost, ale i blízkost k hlavnímu městu, centrem kultury. Zajížděly sem známé osobnosti a štace do Jiříkova divadla se pro velkou část profesionálních herců stala téměř povinnou. Na poděbradských prknech vystoupili např. Mošna, Vydra, Vojan, Hübnerová, Deyl, Laudová, Kohout a mnoho dalších. Svých premiér se často účastnili i autoři osobně, když pobývali v lázních, a tak se v hledišti několikrát objevila např. G. Preissová nebo F. X. Šalda. Když nestačil prostor Jiříkova divadla, hrálo se venku v lázeňském parku pod vzrostlými lipami. Spolek Studující Poděbradska dokonce vytvořil ve 20. letech 20. století vlastní venkovní scénu loutkového divadla a za jediný rok sehráli přes 120 představení.

V novodobé historii spolku, kterou počítáme od roku 2000, se na tuto tradici venkovního hraní navázalo též. I když zpočátku šlo především o znouzectnost a snahu najít jiný, lepší prostor, který by byl přístupnější a otevřenější než specifické Divadlo Na Kovárně. Ale nakonec se z plenérového hraní vyvinula poměrně silná tradice.

Poprvé se venku na zámecké zahradě hrála detektivka A. Christie s názvem Deset malých černoušků, ale jednou z prvních inscenací, která už byla přímo zamýšlena do venkovního prostředí, byla adaptace slavného francouzského filmu Fanfán Tulipán, kterou spolek premiéroval v květnu roku 2004. Hlavní role krále Ludvíka XV. se ujal profesionální herec Otakar Brousek ml. a režie Ladislav Langr. Na zahradě následovala také inscenace Nejkrásnější válka na motivy Aristofanovy hry a průběžně se začaly do venokovního prostředí přenášet i další hry (Králobraní, Zapomeňte na Hérostrata aj.)

V letech 2010 a 2011 spolek navázal spolupráci s blízkým zámkem Kačina a režisér Ladislav Langr napsal a zrežíroval dvě mystifikační hříčky opírající se o reálie z historie zámku, které spolek uváděl vždy po celé léto ve třech alternacích. V následujícím roce se už spolupráci znovu navázat nepodařilo, a aby nebylo léto prázdné, Langr přišel s nápadem oživlé Bílé paní, která by provázela po městě. Z prvotního nápadu vznikly Historické vycházky s Bílou paní po Poděbradech, které zábavnou formou krátkých scének seznamují diváka s historií města a provází po zajímavých, známých i neznámých místech. Průvodkyní je vždy postava Bílé paní, která si každý rok přizve někoho jiného jako svého společníka a během hodinové vycházky diváci potkají mnoho vymyšlených i reálných historických postav, které jim podají svědectví o místě či tématu ze svého úhlu pohledu. Vycházky se dlouhodobě těší velkému zájmu veřejnosti.

Poslední inscenací do venkovního prostoru je pohádka pro dospělé od Julia Zeyera s názvem Radúz a Mahulena, ve které se alternuje v roli královny Runy herečka a dabérka Valérie Zawadská.

Zdroj: Databáze českého amatérského divadla, archiv Polabského muzea, kroniky DS Jiří

ČERVEN 1861

Odsvěcená zámecká kaple na II. nádvoří zámku sloužila divadlu už ve 20. letech 19. století. Studenti, kteří divadlo během léta společně s úředníky provozovali, si ji vybrali zřejmě kvůli její centrální poloze a dostupnosti. Pro ochotníky v 60. letech byla také první volbou, i když prostor byl dlouhodobě pro divadlo nevhodný. Zámek v té době vlastnil vídeňský bankéř baron Šimon Sina, který projevil vlastenecký duch a na základě rezoluce ze 17. června ochotníkům kapli bezplatně propůjčil. Její vybavení a přizpůsobení pro divadlo vyšlo nadšence na cca 1 500 zlatých, které si museli ochotníci zapůjčit. Za půjčky se zaručili zakladatelé spolku tehdejší purkmistr Václav Hráský, Josef Obereigner a František Bouček.

Nejkrásnější a nejucelenější vzpomínku na starou zámeckou kapli a její využívání během divadelních představení uveřejnil ochotník Bohumil Bouček v roce 1911 v periodiku Nezávislost:

„Původním divadlem byla klenutá nízká zámecká kaple s jediným pouze východem a 3 okny. Třetinu kaple tvořilo jeviště, na kteréž herci vstupovati musili z hlediště, takže obecenstvo mnohého divadelního překvapení zbaveno bylo, neboť vidělo herce již kostumované neb hudebníky, jak se na jeviště ubírají. Jeviště bylo malé, pouze pro dvě kulisy. Za kulisami byla prostora nedostatečná i museli ve ‚Strakonickém dudáku‘ někteří účinkující občas dlíti pod podlahou, buď klečíce nebo ležíce, poněvadž nebylo větší hloubky. Šatny byly dvě. Dámská ve výklenku u okna s pohyblivou záclonou, mužská v bývalé sakristii, která měla pouhé čtyři čtvereční metry prostoru, za to však byla jednoposchoďová a spojeno bylo poschodí s přízemím žebříkem. Oblékati se mohl herec buď v přízemí neb v prvním patře na žebříku. Na oponě znázorněn byl král Jiří stoje se žezlem v ruce a korunou na hlavě, maje notné kníry, kol krále bylo Labe a v pozadí zámek. Ten král někdy blahodárně působil, když herci ‚plavali‘ – sestupoval náhle s hůry, až přikryl všechny nesnáze. Zařízení šatny bylo nejprimitivnější. Zelené bundy, selský kabát, papírové škorně, papírem polepené meče a helebardy, hojně pozlátka a zlatých prýmek, dvě celé paruky, to byl původní celý inventář. Nábytek na jevišti sestával se s dvou nejjednodušších zeleně natřených stolků a čtyř takových židlí. Musel dostačiti právě tak pro královský palác jako pro chatrč. Světlo dávaly čtyři petrolejové lampy, které byly mezi kulisami na tyčích připevněné a bylo-li třeba zatmíti jeviště, tu se otočily lampy od jeviště do kulis a v proscéniu umístěné lampy se zakryly zdvižením prkének. Obecenstvo netušilo v jakém nebezpečí se nacházelo v pádu ohně, jistě, poněvadž byl jediný východ, polovina obecenstva by se udusila. Před jevištěm bylo malé místo pro orchestr. (…) V hledišti byly tři řady křesel, pak 6 řad sedadel. (…) Ve výklenku okna v hledišti bylo místo pro tři sedadla. Tomu se říkalo Lóže. Přístup tam byl akrobatický výkon. Galerie byla na choru kaple. (…).“

Ochotníkům znesnadňoval práci i barokní mramorový oltář, který vždy museli zadekorovat. V roce 1879 byla smlouva ochotníkům z neznámých důvodů vypovězena a museli se přesunout do Hostince U zeleného stromu na náměstí. Přesun vcelku paradoxně znovu nastartoval spolkovou činnost. O kapli projevil zájem také kníže Hohenlohe, který ji chtěl zrekonstruovat a vytvořit v ní přijímací halu v anglickém stylu. Opravy nebyly nikdy dokončeny a přibyl pouze portál z umělého kamene nad vchodem. Ve 20. století sloužila jako archiv muzejních sbírek a od roku 1964 zde můžete navštívit Památník krále Jiřího.

Zdroj: kroniky DSJ, B. Bouček a J. Hrdlička: Letopisy ochotnického divadla v Poděbradech, J. Hrabětová: Poděbrady – město mého srdce III., B. Bouček: Na památku 50letého trvání ochotnického divadla v Poděbradech (Nezávislost 1911), J. Hrabětová: Poděbrady: průvodce po přírodních a historických zajímavostech města a okolí, po muzeích a místech, vztahujících se k významným osobnostem

KVĚTEN 2000

V roce 1987 muselo být Divadlo Na Kovárně uzavřeno kvůli nevyhovujícími technickému stavu. Festival FEMAD, který v Poděbradech úspěšně probíhal od roku 1972, se přesunul do blízké Libice nad Cidlinou. Činnost poděbradských ochotníků byla na dlouhé roky utlumena a pouze se scházeli jednou týdně v restauraci. V prosinci roku 1998 se natrvalo do Poděbrad vrátil Ladislav Langr a stal se jedním z hlavních iniciátorů tzv. Roku obnovy divadla, v rámci kterého proběhly čtyři happeningy. Jejich úkolem bylo připomenout nutnost dostavby poděbradského divadla a jeden z nich byl také happening 24 hodin čtení, který se v Poděbradech několik dalších let opakoval s výrazným přispěním Martina Váchy.

Protože se happeningy setkaly s nadšením veřejnosti, spolek se rozhodl nastudovat adaptaci klasické detektivky Agathy Christie Deset malých černoušků v režii Langra: „Ukázalo se, jaký je hlad po divadle, a tak jsem přišel s variantou, že se veřejnosti připomeneme v zámecké zahradě a zvolil jsem text, který každý zná, ale zdaleka si nepamatuje, jak to přesně bylo. Nadšení bylo veliké a parta neskutečná. Sázka vyšla. Dnes byc