•  

V roce 1861 vznikla myšlenka na založení divadelního spolku, první představení se uskutečnilo v září stejného roku v bývalé zámecké kapli. A to nadšení do divadla vydrželo dalších 160 let. V roce 2021 nevíme, co bude za týden a zda budeme moct výročí patřičně oslavit. Pojďme si tedy alespoň virtuálně připomínat ty nejdůležitější mezníky z naší dlouholeté činnosti. A aby to bylo zajímavější, nepůjdeme chronologicky, ale podle měsíců a jejich významných událostí napříč 160 lety.

 

 

Slavíme 160!

 

 

ČERVEN 1861

 

Odsvěcená zámecká kaple na II. nádvoří zámku sloužila divadlu už ve 20. letech 19. století. Studenti, kteří divadlo během léta společně s úředníky provozovali, si ji vybrali zřejmě kvůli její centrální poloze a dostupnosti. Pro ochotníky v 60. letech byla také první volbou, i když prostor byl dlouhodobě pro divadlo nevhodný. Zámek v té době vlastnil vídeňský bankéř baron Šimon Sina, který projevil vlastenecký duch a na základě rezoluce ze 17. června ochotníkům kapli bezplatně propůjčil. Její vybavení a přizpůsobení pro divadlo vyšlo nadšence na cca 1 500 zlatých, které si museli ochotníci zapůjčit. Za půjčky se zaručili zakladatelé spolku tehdejší purkmistr Václav Hráský, Josef Obereigner a František Bouček.

 

Nejkrásnější a nejucelenější vzpomínku na starou zámeckou kapli a její využívání během divadelních představení uveřejnil ochotník Bohumil Bouček v roce 1911 v periodiku Nezávislost:

 

„Původním divadlem byla klenutá nízká zámecká kaple s jediným pouze východem a 3 okny. Třetinu kaple tvořilo jeviště, na kteréž herci vstupovati musili z hlediště, takže obecenstvo mnohého divadelního překvapení zbaveno bylo, neboť vidělo herce již kostumované neb hudebníky, jak se na jeviště ubírají. Jeviště bylo malé, pouze pro dvě kulisy. Za kulisami byla prostora nedostatečná i museli ve ‚Strakonickém dudáku‘ někteří účinkující občas dlíti pod podlahou, buď klečíce nebo ležíce, poněvadž nebylo větší hloubky. Šatny byly dvě. Dámská ve výklenku u okna s pohyblivou záclonou, mužská v bývalé sakristii, která měla pouhé čtyři čtvereční metry prostoru, za to však byla jednoposchoďová a spojeno bylo poschodí s přízemím žebříkem. Oblékati se mohl herec buď v přízemí neb v prvním patře na žebříku. Na oponě znázorněn byl král Jiří stoje se žezlem v ruce a korunou na hlavě, maje notné kníry, kol krále bylo Labe a v pozadí zámek. Ten král někdy blahodárně působil, když herci ‚plavali‘ – sestupoval náhle s hůry, až přikryl všechny nesnáze. Zařízení šatny bylo nejprimitivnější. Zelené bundy, selský kabát, papírové škorně, papírem polepené meče a helebardy, hojně pozlátka a zlatých prýmek, dvě celé paruky, to byl původní celý inventář. Nábytek na jevišti sestával se s dvou nejjednodušších zeleně natřených stolků a čtyř takových židlí. Musel dostačiti právě tak pro královský palác jako pro chatrč. Světlo dávaly čtyři petrolejové lampy, které byly mezi kulisami na tyčích připevněné a bylo-li třeba zatmíti jeviště, tu se otočily lampy od jeviště do kulis a v proscéniu umístěné lampy se zakryly zdvižením prkének. Obecenstvo netušilo v jakém nebezpečí se nacházelo v pádu ohně, jistě, poněvadž byl jediný východ, polovina obecenstva by se udusila. Před jevištěm bylo malé místo pro orchestr. (…) V hledišti byly tři řady křesel, pak 6 řad sedadel. (…) Ve výklenku okna v hledišti bylo místo pro tři sedadla. Tomu se říkalo Lóže. Přístup tam byl akrobatický výkon. Galerie byla na choru kaple. (…).“

 

Ochotníkům znesnadňoval práci i barokní mramorový oltář, který vždy museli zadekorovat. V roce 1879 byla smlouva ochotníkům z neznámých důvodů vypovězena a museli se přesunout do Hostince U zeleného stromu na náměstí. Přesun vcelku paradoxně znovu nastartoval spolkovou činnost. O kapli projevil zájem také kníže Hohenlohe, který ji chtěl zrekonstruovat a vytvořit v ní přijímací halu v anglickém stylu. Opravy nebyly nikdy dokončeny a přibyl pouze portál z umělého kamene nad vchodem. Ve 20. století sloužila jako archiv muzejních sbírek a od roku 1964 zde můžete navštívit Památník krále Jiřího.

 

 

Zdroj: kroniky DSJ, B. Bouček a J. Hrdlička: Letopisy ochotnického divadla v Poděbradech, J. Hrabětová: Poděbrady – město mého srdce III., B. Bouček: Na památku 50letého trvání ochotnického divadla v Poděbradech (Nezávislost 1911), J. Hrabětová: Poděbrady: průvodce po přírodních a historických zajímavostech města a okolí, po muzeích a místech, vztahujících se k významným osobnostem

 

 

KVĚTEN 2000

 

V roce 1987 muselo být Divadlo Na Kovárně uzavřeno kvůli nevyhovujícími technickému stavu. Festival FEMAD, který v Poděbradech úspěšně probíhal od roku 1972, se přesunul do blízké Libice nad Cidlinou. Činnost poděbradských ochotníků byla na dlouhé roky utlumena a pouze se scházeli jednou týdně v restauraci. V prosinci roku 1998 se natrvalo do Poděbrad vrátil Ladislav Langr a stal se jedním z hlavních iniciátorů tzv. Roku obnovy divadla, v rámci kterého proběhly čtyři happeningy. Jejich úkolem bylo připomenout nutnost dostavby poděbradského divadla a jeden z nich byl také happening 24 hodin čtení, který se v Poděbradech několik dalších let opakoval s výrazným přispěním Martina Váchy.

 

Protože se happeningy setkaly s nadšením veřejnosti, spolek se rozhodl nastudovat adaptaci klasické detektivky Agathy Christie Deset malých černoušků v režii Langra: „Ukázalo se, jaký je hlad po divadle, a tak jsem přišel s variantou, že se veřejnosti připomeneme v zámecké zahradě a zvolil jsem text, který každý zná, ale zdaleka si nepamatuje, jak to přesně bylo. Nadšení bylo veliké a parta neskutečná. Sázka vyšla. Dnes bych si to nedovolil, drze jsem si udělal vlastní dramatizaci, což agentury zastupující A. Ch. striktně zakazují. Nikdo na nic za těch asi osm repríz nepřišel a dnes je to již promlčené…“

V programu bylo mimo jiné uvedeno: „Poděbradská letní divadelní série roku 2000 probíhá na improvizované scéně v zámecké zahradě v optimistickém očekávání dostavby a rekonstrukce Divadla Na Kovárně. Laskavé svolení k našemu zamýšlenému projektu jsme získali od majitele pozemku UNIVERZITY KARLOVY, Ústavu pro jazykovou a odbornou přípravu zahraničních studentů. Zmíněný souhlas je pro nás velmi důležitý, neboť tím pádem se bude beztrestně vraždit na akademické půdě. Děkujeme, magnificence rektore!“

 

Hrálo se, z dnešního pohledu, před sala terrenou, na sponzorsky vystavěném podiu. Kulisy byly zavěšené na konstrukci sala terreny a diváci seděli na vyřazených sklápěcích židlích ze zrušeného kina v Sokolovně. Židle byly spojené po čtyřech až šesti a po každém představení se museli odstěhovat ke stěně zahrady, což byl poměrně náročný úkon. Se stavěním a likvidací poprvé pomáhal Martin Daněk z Prahy, kterého přivedla členka Eva Nováková a už u poděbradského divadla zůstal.

Martin nebyl jediný, kdo u Černoušků začínal: „Jana Langrová namluvila svým šestiletým hláskem říkanku o Deseti malých černoušcích, která provází příběh a byla na plakátu. To těžko snášel starší Martin Kočí, který byl levá a pravá ruka Jirky Pospíšila, a tak za odměnu, aby mu to nebylo tak líto, mohl podle vlastní úvahy na přeskáčku zhasínat černoušky. Na rozdíl od předlohy se totiž figurky neztrácely nebo nerozbíjely. Šlo o velké skleněné baňky, které měly uvnitř žárovku.“

 

Svoji první a prozatím poslední roli si vyzkoušela i produkční Vlasta Kočová, která fungovala ve stínohře jako dubl za Helenu Pěchovou, v té době Liškovou. Jejím úkolem bylo držet se několik dlouhých chvil se smyčkou kolem hlavy vzepřená za ruce a vytvořit tak iluzi oběšence. V Černoušcích si zahrál také Jiří Folprecht či Jarda Koloděj a naposledy s DSJ také Jaroslav Vondruška a Miroslav Hraběta.

 

Během léta do Poděbrad přijel také dánský soubor Teutonernes rejse s muzikálem Slavík od H. Ch. Andersena, kterého na zahradě dvakrát uvedl a na oplátku pro ně spolek zahrál zase Černoušky. Pro všechny Dány, kterých byly dva autobusy, byly zajištěny konferenční sluchátka a tlumočník z dánské ambasády. Černoušky spolek na zahradě uváděl přes celé léto a pomyslně se tak odstartovala nová etapa poděbradského divadelního spolku Jiří.

 

Zdroj: kronika DSJ, Ladislav Langr, Kateřina Urbánková, Vlasta Kočová, Martin Kočí

 

 

DUBEN 1942

 

Po vyhoření Jiříkova divadla v únoru roku 1937 se ochotníci přesunuli do sálu Občanské záložny. Prostor však dlouhodobě nestačil a všechny plány na výstavbu nového divadla zastavil příchod 2. světové války. V té době přišel ochotnický režisér Jan Rada s návrhem vystavět prozatímní divadlo na I. nádvoří zámku v prostorách bývalého hostince. Společnost Státní správa lázní a zřídel s návrhem souhlasila a prostor ochotníkům poskytla bezplatně. „Stará Zámecká Kovárna znovu ožije. Nenadála se, ani snad pamětníci její bývalé slávy, že vrátí se tam poznovu nejčilejší ruch a kulturní práce.“

 

Jan Rada už na začátku slíbil, že výstavba nového divadla nebude pro město žádnou finanční zátěží a svůj slib také dodržel. Na stavbu divadla přispívali občané pomocí sbírky, Sbor pro postavení Jiříkova divadla přispěl svými vybranými 400 000 K a půjčky poskytla Městská spořitelna, Občanská záložna a Okresní hospodářská záložna. Celkový náklad na divadlo se vyšplhal přes 1 milion korun.

 

Poslední představení na Záložně s názvem Lesní žínka se uskutečnilo 2. května 1941, od té doby divadelníci ustali se svými aktivitami a celá poděbradská veřejnost nadšeně očekávala otevření nového sálu. Ovšem výstavba se kvůli dlouhodobému nedostatku materiálu stále prodlužovala. Když se oznámil již poslední termín slavnostního otevření, lístky byly okamžitě vyprodány. Prozatímní Zámecké divadlo Na kovárně bylo slavnostně otevřeno v sobotu 25. dubna 1942. Po úvodním proslovu Jana Rady, uvedli ochotníci českou komedii Ladislava Stroupežnického Naši furianti.

„Slavnostní shromáždění! Dnešní zahajovací večer je pro nás všecky – před oponou i za oponou – radostnou skutečností. Otvíráme dnes, uprostřed nejvážnějších světodějných událostí, tyto zámecké síně, určené napříště kulturním potřebám zdejšího města.“

 

Jakub Rydvan v časopisu Národní politika nové divadlo ohodnotil slovy: „Je téměř neuvěřitelné, jak se podařilo vkonstruovati do těchto sporých prostor i balkon a všecko příslušenství, když se nesmělo s vnějškem a stávajícím nízkým zastřešením zámeckého křídla ani hnout. Zvlášť pozoruhodný jest vzhled dvorany hlediště, jež může pojmouti na 500 návštěvníků (z toho asi 80 míst k stání). Jeviště se sgrafitovým obrazem místní ak. malířky Řezníčkové-Zoubkové nad portálem, apostrofující dřívější určení za kovárnu, znaky města i býv. pánů, je poněkud stísněné ve všech rozměrech, ale i tak je s podivem, co vše bylo možno zde uskutečniti.“

 

V Zámeckém divadle Na kovárně ochotníci odehráli ještě 43 představení, než byli 15. června 1943 úředně rozpuštěni a divadlo přebralo do své správy město.

 

„Nechť ony slavné dny, jež jsme prožívali, v rámci slavnostního otevření zámeckého divadla ‚Na kovárně‘ patří plně ke kulturní historii Poděbrad, která je velkoryse vedena a proto se jí předpovídá velká budoucnost – a to jistě plným právem.“

František Růžička

 

Zdroj: archiv Polabského muzea, F. Růžička: Paměti o slavnostním otevření zámeckého divadla „Na Kovárně“

 

 

BŘEZEN 1937

 

„Nyní jest tedy divadla Jiříkova konec. Konec? Ó ne, jistě ne. Teprve teď s novým nadšením a houževnatostí chopí se všichni přátelé divadla usilovné práce, aby záhy nové, krásnější divadlo poděbradské bylo postaveno. Jako bájný pták Foenix vznesl se obnovený, zkrásněný z plamene, tak se vznese z plamene nadšení a obětavosti nové divadlo Jiříkovo. Tomu dílu dokonalý zdar!“ Poděbradské noviny, březen 1937

 

Jiříkovo divadlo sloužilo ochotníkům a všem činným poděbradským spolkům necelých 55 let, a i když bylo postupně upravováno, přestávalo svojí kapacitou stačit jak divadelníkům, tak divákům. V roce 1920 vznikl Sbor pro postavení Jiříkova divadla, jehož cílem bylo získat potřebné finance a zajistit přestavbu divadla, aby bylo moderní a odpovídalo vysokým nárokům lázeňského města. Během let vzniklo několik návrhů, ale reálných výsledků sbor dosáhl až na konci roku 1936, ve kterém jednal s městem o darování sousedící parcely dívčí školy na potřebné rozšíření pro nové divadlo, které mělo pojmout 600 diváků. V únoru 1937 stávající Jiříkovo divadlo vyhořelo, a i když se celá situace zkomplikovala, věci se daly do pohybu o to rychleji.

 

Už 1. března 1937 přišel výboru dopis z Bratislavy od rodilého poděbraďáka ing. arch. Vojtěcha Šebora, který nabízel své služby na vypracování nového návrhu. A 12. března se v Praze sešla skupina architektů, aby pro nové divadlo určila nejvhodnější místo ve městě. V úvahu přicházel například i lázeňský park v části u nádraží a divadlo by se tak mohlo propojit i s novou koncertní síní. Architekti park posléze zastavět nedoporučili kvůli vyšším nákladům, a protože by město přišlo o významnou zeleň v centru. Nakonec se vrátili k původnímu místu na rohu ulic Divadelní a Na Valech, ovšem s podmínkou, že parcela bude rozšířena podle původního návrhu o sousedící školu.

O rok později vypsalo město veřejnou soutěž na projekt nového divadla, do které se přihlásilo 30 návrhů. Mezi autory byli např. architekti Vojtěch Šebor, Vojtěch Kerhart, Emanuel Hruška, Max Urban a architekt divadla v Hronově Jindřich Freiwald. Aby byl maximálně využit celý asymetrický pozemek, hlavní vchod nového divadla byl přesměrován do ulice Na Valech. Ochotníci se mezitím přesunuli na přátelské pozvání divadelního spolku Tyl do sálu Občanské záložny, kde se oba spolky v březnu 1938 opět propojily.

 

Na začátku roku 1940 zastupitelstvo po dlouhém rozmýšlení vybralo dvojici architektů Freiwalda a Böhma, ale krok to byl pouze symbolický, protože válečná situace nedovolovala civilní stavby. O rok poději byla zbořena i dívčí škola, dnes na jejím místě stojí tři stánky a na části pozemku původního divadla vznikla budova České pojišťovny. Ale poděbradští ochotníci se s malou scénou Prozatímního divadla na Záložně nespokojili…

 

Zdroj: archiv Polabského muzea, J. Hilmera: Česká divadelní architektura (1999), kroniky DS Jiří

 

 

ÚNOR 1937

 

Málokterý ochotnický spolek se mohl na konci 19. století pyšnit vlastním divadlem. To naše Jiříkovo, přestavěné z bývalé budovy kasáren, stálo od roku 1881 na rohu ulic Na Valech a Divadelní. S poděbradskými ochotníky zažilo nejrušnější období začátku 20. století, první světovou válku a rozkvétající prvorepublikové lázně. A i přesto, že kapacita přesahovala 400 diváků, přestávalo nakonec svými rozměry stačit a plánovala se velkorysá přestavba, kterou měl zajistit uznávaný divadelní architekt Jindřich Freiwald. K té ovšem nedošlo, protože divadlo v noci z 21. na 22. února 1937 vyhořelo.

 

V archivu Polabského muzea se dochoval výpis z policejní zprávy: „22. února ve tři hodiny 20 minut bylo zjištěno, že z budovy Jiříkova divadla vychází hustě kouř. Po učiněném poplachu dostavili se v několika minutách na místo členové hasičského sboru poděbradského se svým velitelem p. Blažkem v čele za jeho vedení byly pohotově činěny přípravy ku zdolání ohně, který uvnitř budovy řádil. Při otevření dveří objevil se hrůzný obraz, jak ničivým živlem zachváceno jest jeviště a lože divadla. Požár rychle se přenášel na balkony a vnitřní zázemí, takže v tom směru se již nic zachraňovati nedalo. Hasiči museli se omezit na lokalisování požáru, kterým byla nejvíce ohrožena vedle stojící budova dívčí školy. Po tříhodinovém úsilí podařilo se dalšímu rozšíření požáru zabrániti. Avšak z budovy divadla zůstaly jen holé stěny. Večer před požárem bylo tu představení /divadelní/ které skončilo o 23. hodině. Hasičská hlídka provedla pravidelnou prohlídku než bylo divadlo uzavřeno, nic podezřelého však shledáno nebylo. Požár patrně povstal od kamen u kulisárny. Škoda způsobená požárem činí nejméně 600.000 Kč a jest jen nepatrně kryta pojištěním (…).“

 

Mimo vybavení divadla shořelo mnoho zapůjčených věcí, například projekční přístroj, 4 reflektory, 2 plyšové pohovky, housle pana Knoblocha, basa hudebního spolku Hlahol a také mnoho dalších divadelních rekvizit, jak popisuje článek z měsíčníku Divadelní tribuna. Shořel také celý archiv divadelního spolku sahající až do roku 1861. Ale přeci jen se podařilo zachránit několik vzácných maličkostí: „Hasiči zapojili motorovou stříkačku na hydrant u divadla a mohutnými 4 proudy zápasili se zhoubným živlem. V té době – jakoby zázrakem – obrátil se vítr na východ, jen asi na krátkých 5 minut, takže dusivý dým z chodby divadelní se uvolnil. V této krátké době, s opravdovým nasazením života, vnikl do šaten, rozbiv dříve rukama okenní tabulku, p. M. Kraus, městský úředník a režisér ochotnického spolku ‚Jiří‘ a vynesl společně se školníkem dívčí školy p. Aloisem Trajkanem 2 kožichy, patřící pí Havsové, kufřík obsahující kožešinu stříbrné lišky, kabelku z krokodýlí kůže pí. B. Knoblochové, choti advokáta, 4 obleky a konečně radiový přístroj, který od něho převzal v nejvýš kritické chvíli předseda spolku p. JUDr. Knobloch.“

 

A tím Poděbrady pozbyly své skromné, ale vyhlášené Jiříkovo divadlo, které sloužilo kulturním akcím necelých 56 let a na jehož jevišti začínala Leopolda Dostalová a hostovaly další slavné osobnosti, například Eduard Kohout, Rudolf Deyl st. či Vlasta Fabiánová. I přes následující snahy ochotníků a příznivců, divadlo nebylo již nikdy obnoveno a Divadelní ulice zůstává bez divadla. Na památku této nešťastné události pořádá pravidelně DS Jiří své valné hromady v druhé půlce února.

 

Zdroj: archiv Polabského muzea, Kroniky DS Jiří

 

 

Foto z her najdete také na www.dsjiripodebrady.rajce.idnes.cz

ferman pro členy